Popis
Prase divoké (Sus scorfa)
Divočáka řadíme do čeledi prasatovití.
Černá zvěř je pro svoji vitalitu nazývána také zvěří rytířskou. Většina starších divočáků, kteří nezhasli v ohni, z posledních sil zalehávají ve směru proti lovci. Tedy ve směru, odkud očekávají nebezpečí a jsou připraveni k útoku. Má protáhlou hlavu klínového tvaru zakončenou ryjem, ve kterém jsou ukryty tzv. zbraně. U kňourů špičáky nazýváme páráky a klektáky, u bachyní háky. Ve hmotnosti dosahují divočáci až 300 kg a to podle množství, kvality stravy a věku. Divočáci, na rozdíl od jelenovitých, mají chrup pokrytý sklovinou, díky níž mohou rozdrcovat i nejtvrdší potravu. Také ho používají k boji. Černá zvěř žije na velkém území a dokáže za noc mnohdy překonat vzdálenost až 50 km.
Poslední výzkumy však dokazují, že většina jedinců, pokud nemusí, tak daleko neputuje. Dokáží vydržet v krytu i týden či dva. To pak v součtu nachodí třeba jen 300 m denně. Nejraději přetrvávají v listnatých či smíšených lesích, zastihnout je můžeme ale i v mokřinách, méně zalesněných plochách i polních kulturách. Požírá nadzemní i podzemní části rostlin, semena lesních dřevin jako jsou žaludy a bukvice, dále pak hlodavce, mláďata obratlovců a také padliny. Černá zvěř byla původem oborní zvěří.
Výjimečnost kančí zvěřiny
U divočáka opět mluvíme o nenahraditelné zvěřině, naprosto jedinečné. Maso z divočáka je ze všech druhů zvěře nejtučnější, avšak pokud se nejedná o zvěř, která žila celý rok v kukuřici, bude mít obsah tuků podle laboratorních výsledků nižší, nežli maso hovězí. Takže zdání klame a i maso z divočáka při úpravě špikujeme. Barvou je světlejší však s vepřem domácím nesrovnatelně tmavší.
Vlákno je středně jemné, zvěřina šťavnatá, křehká vhodná jak na medailonky či na guláš prostě divočák je divočák. Se slovy nikdy nezapomeneme.